Encyklopedie čs. alternativní scény do roku 1993

Autor: Ladislav Ašenbrener a kol.

Plastic People of the Universe (PPU)

Název alba	Rok nahrání/vydání	Dodatek	Počet písní	Délka
Album
Egon Bondy's happy hearts club banned	1974		14	51:11
Pašijové hry velikonoční	1978		9	48:57
Jak bude po smrti	1979		3	45:06
Co znamená vésti koně	1981		10	62:11
Hovězí porážka	1984		9	42:17
Půlnoční myš	1985		9	33:06
Bez ohňů je underground	1992		7	42:20
Live
Vožralej jak slíva	1997		17	68:45
Ach to státu hanobení	2000		12	79:26
Kolejnice duní	2000		6	72:58
Muž bez uší	2002		18	77:30

Informace o kapele

Oblast působení: Praha
Styl: underground
Období: 1968 - dodnes

Plastic People of the Universe

V září roku 1968 v Praze vznikla skupina Plastic People of the Universe, tvořená Milanem Hlavsou (baskytara, zpěv), Michalem Jernekem (zpěv, klarinet, sopránsaxofon), Jiřím Števichem (kytara, zpěv) a Josefem Brabcem (bicí). Skupina byla ovlivněna především americkou skupinou Velvet Underground, ale i třeba v té době populární, rovněž americkou, skupinou Doors. Hráli převzaté skladby svých oblíbenců a vedle toho vznikaly i pokusy prvních vlastních písní. Hudbu k písním psal Hlavsa, který zůstal výhradním autorem hudby skupiny až do své smrti v roce 2001, texty prvních písní psal Jernek a zpěv byl většinou anglicky, místy byly některé pasáže zpívány česky. V březnu 1969 byl zcela pragmaticky vyhozen bubeník Josef Brabec a nahrazen Pavlem Zemanem. V dubnu 1969 se Plastic People of the Universe účastní přehlídky amatérských rockových kapel Beat Salon ve smíchovském Music F Clubu a postupují do finále a dokonce získávají cenu časopisu Mladý svět. Skupina se zde setkává s uměleckým teoretikem Ivanem Martinem Jirousem, který se začne o skupinu starat po ideové stránce a s bývalým manažerem skupiny Olympic Pavlem Kratochvílem, který skupině jako manažer dojednává koncerty a zařídil její profesionalizaci. V červenci roku 1969 se ke skupině přidává Josef Janíček (klávesy, kytara), bývalý člen skupiny Primitives group, která ovlivnila PPU co se týče vizuální podoby koncertů: používáním různých kostýmů a převleků a využívání hořících ohňů na jevišti.

Počátkem 70. let se zhoršila politická situace následkem politických událostí v roce 1968 a tím i situace na české rockové scéně. Komunistický režim celou kulturní oblast a tedy i rockovou hudbu podrobil přísné politické kontrole s tím, že nesocialistickou kulturu, to jest kulturu nevyhovující oficiální kulturní politice státu, rozhodně nepřipustí. Tím se ztížila možnost svobodné tvorby a skupina se svým angloamerickým pojetím hudby, navíc v undergroundově - temnější poloze se stávala pro kulturní instituce naprosto nepřijatelnou. Skupina PPU, ovlivněna ideovým vedením Ivana Martina Jirouse, který začal prosazovat ideu paralelní, nezávislé kultury, trvala na svém pojetí hudby bez jakýkoliv kompromisů a konflikt s kulturními institucemi byl neodvratný. Začal se komplikovat vztah s agenturou Akord, patřící pod Pražské kulturní středisko, pod který PPU jako profesionální skupina spadala a bez agentury nebyla možná legální existence profesionální kapely.

Začátkem roku 1970 PPU stihli absolvovat koncerty v Praze, Děčíně a Humpolci, ale v květnu byli pozváni na prověřovací pohovor na agenturu a byla s nimi ukončena spolupráce a museli vrátit aparaturu. Tím PPU přestala být profesionální kapelou, odešel manažer Kratochvíl a pod vlivem bezvýchodné situace odešel i Jernek a Števich, kteří přestali vidět jakoukoliv budoucnost skupiny. Skupina byla v troskách a zbylé trio Hlavsa, Janíček, Zeman si na novou aparaturu muselo vydělat na lesní brigádě v okolí Humpolce. Během léta vystupovalo pod názvem Lumberjacks na tancovačkách ve Skále u Humpolce a i jinde.

V září roku 1970 sestavu PPU doplnili v Československu usazený Kanaďan Paul Wilson (zpěv, kytara) a Jiří Kabeš (housle, příležitostně i kytara). Skupina opustila scénická provedení koncertů a začala opět více hrát převzatý repertoár, zejména písně od Velvet underground a Fugs a v podstatě šlo o to udržet kapelu v činnosti alespoň na bázi amatérské. První vystoupení s Wilsonem a Kabešem se konalo 26. září 1970 v Suché u Nejdku a společně s Plastiky tam účinkovala i skupina Aktual. Koncertů pomalu ubývalo a v roce 1972 už PPU uskutečnili pouze čtyři veřejné koncerty. Z hlediska hudebního vývoje skupiny bylo významné v roce 1972 zhudebnění dvou básní Jiřího Koláře: Na sosnové větvi a Růže a mrtví a Hlavsa si uvědomil, že jedinou cestou k uměleckému přežití skupiny je míti vlastní repertoár s českými texty. Sám Hlavsa později v seriálu Bigbít v 90. létech prohlásil, že rozhodující význam pro něho mělo, když zhlédl vystoupení skupiny Aktual a uvědomil si, že i české texty rockových písní mohou nésti závažné umělecké poselství a ne býti jen plytkou výplní písně, jak tomu většinou bývá.

Rokem 1973 nastává zlom ve vývoji PPU: dochází ke změně složení, k triu Hlavsa (Hlavsa se stává hlavním zpěvákem), Janíček, Kabeš se přidává Vratislav Brabenec (saxofon) a Jiří Šula (bicí) a Hlavsa objevuje básně undergroundového básníka Egona Bondyho, které začíná zhudebňovat, a nastává tak první umělecký vrchol skupiny. Prvními povedenými písněmi takto vzniknuvšími byly Francovka, Podivuhodný mandarin a Jaro léto podzim zima. Skupina PPU stihla 26. května zahrát na parníku Vyšehrad v Praze, 8. července a 7. října v Klukovicích u Prahy a 1. prosince koncertovala ve Veleni, což byl poslední veřejný koncert skupiny PPU. Od té doby PPU koncertovala prakticky nelegálně, pouze při soukromých příležitostech jen pro pozvané a uzavřené publikum a s rizikem policejního zásahu a trestních postihů. A právě z koncertu ve Veleni se zachovala zdařilá nahrávka písně Jaro léto podzim zima.

V roce 1974 se podařilo PPU vystoupit jen dvakrát a to pouze soukromě: 2. června v pražském ateliéru Jaroslava Kadlece a 1. září v Postupicích u Benešova, kde se uskutečnil koncert u příležitosti svatby Arnošta a Jarky Hanibalových. Tento koncert je klíčový pro celý český underground, protože onen soukromý koncert byl deklarován jako První festival druhé kultury a vystoupily zde kromě PPU další undergroundové skupiny jako DG 307 či Sen noci svatojánské band a undergroundový písničkáři Svatopluk Karásek a Charlie Soukup. Z koncertu v Postupicích se zachovala zdařilá nahrávka písně Prší, prší. V prosinci se schází skupina již s novým bubeníkem Jaroslav Vožniakem na zámku Houska, kde byl správcem depozitáře Svatopluk Karásek a tajně zde PPU nahrává v podmínkách soukromého studia kolekci čtrnácti písní, z nichž zásadní z hlediska kvality byly písně Dvacet, Zácpa, Toxika, Magické noci, Francovka a Elegie a kolekce obdržela název Egon Bondy's happy hearts club banned a je nejznámější nahrávkou skupiny.

V únoru roku 1975 se skupina opět schází na zámku Houska, ale podaří se nahrát pouze jednu píseň a to Spofa blues a v listopadu v ateliéru Dany Müllerové v Praze skupina nahrává další dva studiové snímky: Píseň brance a Apokalyptickej pták. Týž měsíc se skupina pokouší již podruhé neúspěšně (první pokus byl učiněn v roce 1973) získat status alespoň amatérské kapely, bez jehož povolení hudební činnost skupiny zůstávala podle tehdejších platných zákonů nelegální.

21. února 1976 se konal v Bojanovicích Druhý festival druhé kultury a na této soukromě pořádané a nelegální akci vystoupili kromě PPU Umělá hmota 2, Umělá hmota 3, Doktor Prostěradlo band, Bílé světlo, Hever and Vazelína band, Soukup a Karásek. Touto akcí došla komunistickému režimu trpělivost, 17. března došlo k hromadnému zatýkání členů undergroundové komunity - členové skupiny PPU byly zatčeni všichni. Většina obviněných byla od dubna do srpna postupně propuštěna a v červenci se konal proces proti Karlovi Havelkovi (organizátor koncertů), Miroslavu Skalickému (vedoucímu skupiny Hever and Vazelína band) a Františku Stárkovi (organizátor koncertů) za pořádání nelegálního vystoupení Jirouse, Soukupa a Karáska v klubu SSM v Přešticích 13. prosince 1975 a nakonec byly odsouzeni na patnáct, devět a čtyři měsíce nepodmíněně. V září v Praze byly vyneseny další rozsudky podle paragrafu za výtržnictví: Jirous dostal osmnáct měsíců, Pavel Zajíček (vedoucí skupiny DG 307) jeden rok, Karásek a Brabenec ve vězení strávili po osmi měsících. Tento proces vyvolal v zahraničí skandál, jelikož všichni odsouzení šli do vězení za hudbu a její pořádání či provozování. A od tohoto procesu byla skupina PPU prakticky nejzakázanější rockovou skupinou v celém tehdejším Československu a její tvorba byla naprosté tabu.

1. října 1977 proběhl na Hrádečku u Trutnova Třetí festival druhé kultury a PPU zde uvedli rozsáhlejší skladbu 100 bodů, s výrazným politicky angažovaným textem, což bylo u PPU novum a poprvé se skupinou zde vystoupil nový bubeník Jan Brabec. Na podzim v bytě Josefa Janíčka v Praze nahrává skupina skladbu Nebo Jití jest Hospodinovo, jež je předzvěstí nového hudebního projektu. V letech 1978 až 1981 uvedou tři monotematické pořady ve stylu jeden koncert a jedna studiová nahrávka v rozsahu vždy LP, autorem všech textů je Vratislav Brabenec. První pořad měl premiéru 22. dubna 1978 na Hrádečku a nesl název Pašijové hry velikonoční. Pořad byl inspirován biblí a křesťanskou ideologií a studiová nahrávka byla pořízena v květnu tamtéž. K stému výročí narození českého spisovatele a filozofa Ladislava Klímy v říjnu roku 1979 na hospodářské usedlosti v Nové Vísce u Chomutova, kterou koupila skupina lidí z okruhu undergroundu, uvedou PPU pořad Jak bude po smrti. 15. března roku 1981 v Kerharticích u České Lípy má koncertní premiéru pořad Co znamená vésti koně a studiová nahrávka je pořízena v dubnu na Hrádečku. Tato trilogie je z uměleckého hlediska druhý vrchol skupiny, který už nikdy skupina nepřekonala.

Jako odplatu za nelegální koncert v Kerharticích u České Lípy nechá Státní bezpečnost podpálit dům, ve kterém se představení konalo a STB se zaměří na Brabence, který je donucen podat žádost o vystěhování a v roce 1982 odjíždí do Rakouska a v dalším roce se přestěhuje do Kanady. V listopadu roku 1981 byl v rámci zásahu proti vydavatelům samizdatového časopisu Vokno počtvrté uvězněn Jirous, tentokrát na tři a půl roku. Pod vlivem těchto událostí PPU přestává úplně s koncertní činností.

V lednu roku 1984 byla v bytě Josefa Janíčka dokončena nahrávka Hovězí porážka a v říjnu 1985 v domě Vladimíra Dědka v Týnci nad Sázavou nahrávka Půlnoční myš. Zatímco Hovězí porážka si udržuje celkově kvalitu, Půlnoční myš působí bezradně, na nahrávce je slyšet jistá únava skupiny a opotřebovanost, jakoby nebylo jasné, kam skupina chce směřovat.

V roce 1987 se nepodařilo prosadit vystoupení skupiny v pražské Lucerně v rámci předkola festivalu Rockfest 87 pod zkratkou PPU a v klubu Na Chmelnici v sestavě Hlavsa, Janíček, Kabeš, Brabec a Michaela Němcová (zpěv), Tomáš Schilla (violončello) a Milan Schelinger (kytara). Koncert na Chmelnici byl dokonce plakátován, ale komunistický režim nemínil ustoupit, značka Plastic People of the Universe i její zkratka PPU byly navždy zapovězeny a vystoupení skupiny předcházel jasný zákaz. Prakticky PPU byla jediná kapela, která v té době nesměla vystoupit a byla v trvalém zákazu.

V březnu 1988 se při osobní a názorové rozepři skupina Plastic People of the Universe rozpadá. Nakonec Hlavsa, Janíček, Kabeš, Němcová a Schilla pokračují v hudební dráze pod jménem skupiny Půlnoc, která měla v repertoáru i písně Podivná je podivná, Nikde nikdo a Dopis, které byly připravené ještě pro PPU.

Význam skupiny PPU překračuje hudební hranice. Nejenom, že skupina produkovala originální a umělecky náročnou hudbu, ale svým postojem usilování o uměleckou a v důsledku i o politickou svobodu dostála poslání umělce v úplnosti a se ctí. Po celou dobu existence v letech 1968 až 1988 si stála za svým a už od roku 1972 se stala vůdčí a nejvýznamnější kapelou českého hudebního undergroundu do roku 1989. Jinou věcí je, že na její slávě se po roce 1989 snažili přiživit i jiní a ne vše, co bylo vydáno v rámci plastikovské legendy, bylo hodno vydání. Skupina se jednorázově obnovila v roce 1992 a od roku 1997 pokračuje až dodnes.

(JF)